Wikipedie - ostrov Brač

Tento článek pojednává o chorvatském ostrově.

Brač (italsky Brazza, latinsky Bretia nebo Brattia) je chorvatský ostrov v Jaderském moři poblíž Splitu.

Zeměpisné údaje

Na severu a východě dělí ostrov od pevniny Bračský průliv, na jihu jej dělí Hvarský průliv od ostrova Hvar a na západě Splitská úžina od ostrova Šolta. Ostrov měří na délku 40 km východo-západním směrem, jeho šířka dosahuje 13 km. Délka pobřeží ostrova je 175 km. Svou rozlohou 396 km² je největším ostrovem Dalmácie a třetím největším jadranským ostrovem.

K severu (směrem ke Splitu), spadají svahy ostrova k moři poměrně povlovně, naopak k jihu se obrací strmými svahy a stěnami. Ty jsou rozervány skalnatými soutěskami. Na jižní straně ostrova se nad obcí Bol nachází také jeho nejvyšší vrchol Vidova gora (Hora svatého Víta). Svou výškou 778 m je nejvyšším vrcholem ostrovů Jaderského moře.

Na ostrově žije 14 031 obyvatel.[1] Největším sídlem je Supetar (3 016 obyvatel[2]). Další obce: Bobovišća, Bol, Dol, Donji Humac, Dračevica, Gornji Humac, Ložišća, Milna, Mirca, Murvica, Nerežišća, Novo Selo, Postira, Povlja, Pražnica, Pučišća, Selca, Splitska, Sumartin, Sutivan, Škrip.

Geologie a hydrologie

Ostrov je, jako ostatně vesměs ostrovy jaderského archipelagu, tvořen vápenci, vápencovými brekciemi a mramory. Bračské mramory jsou velmi proslulé, ceněné jednak jako stavební kámen již od dob antiky (byl z něj vybudován například proslulý Diokleciánův palác ve Splitu, z pozdější doby pak je patrně nejznámnější budovou Bílý dům ve Washingtonu, D.C.), jednak se pro své vlastnosti využívá k výrobě různých drobných předmětů (váziček, svícnů apod.), prodávaných na ostrově jako upomínkové předměty.

Jakožto vápencové území představuje ostrov zároveň kras. Zdejší krasové území představuje významnou ukázku tohoto geomorfologického fenoménu. To dokázaly i výzkumy moravského badatele prof. Karla Absolona na počátku 20. století. Přesto se v literatuře podrobnější zmínky o krasu ostrava Brač hledají obtížně. Známy jsou především jeskyně s archeologickým a historickým významem jako je Dračí jeskyně (Zmajeva špilja) u obce Murvica a jeskyně Kopačina jižně od Supetaru. Významné jsou rovněž tři jeskyně s významem pro potápění - jeskyně Maňajama 1 a Maňajama 2, objevené českými potápěči nedaleko moře a pak již delší dobu známou podmořskou propastí Lučica ve stejnojmenné zátoce. Jinak tvoří krasové jevy na Brači typické tvary jako škrapy, doliny, polje, závrty a propasti. Zdejší propast Jama kod Matešić stana u obce Hum představuje svými 260 m hloubky 49. nejhlubší propast Chorvatska.

Vzhledem ke krasové povaze ostrova Brače není s podivem, že povrch ostrova je suchý. Prameny sladké vody nalezneme jen ojediněle na jižní straně ostrova v okolí Bolu. Veškerá voda, která spadne na povrchu ostrova, mizí do viditelných i neviditelných puklin a podzemím proudí patrně především na zmíněnou jižní stranu ostrova, kde kromě zmíněných pramenů a jeskyní Maňajama vyvěrá v četných pramenech přímo do moře. Vodovodní síť ostrova je tak závislá na dodávkách vody podmořským potrubím z pevniny, konkrétně z řeky Cetiny.

Podnebí

Podnebí ostrova je středomořské. Léta jsou teplá a suchá s průměrnou teplotou 25°C, zimy krátké a deštivé s průměrnou teplotou 9°C. Sníh zde padá průměrně dva dny v roce a neudrží se déle než 10 hodin. Úhrnné roční srážky se pohybují od 700 mm (Sutivan) do 1 400 mm (Dol). Průměrnou délkou 2 700 hodin slunečního svitu ročně patří Brač k nejvíce slunečným oblastem Jadranu. Teplota moře dosahuje v létě 24°C, v zimě neklesá pod 14°C. Během chladnějších měsíců se střídají studené severní větry (bóra) s teplými jižními (jugo), v letním období převažuje severozápadní vítr (maestral).

Historie

Archeologické nálezy datují osídlení ostrova už v paleolitu. Toto osídlení bylo prokázáno ve 12 m dlouhé jeskyni Kopačina. Další nálezy osídlení ilyrskými kmeny jsou z doby bronzové a železné. Ostrov byl po roce 9 podroben Římany, později byl pod správou Byzantské říše. Roku 925 se ostrov stal součástí středověkého chorvatského státu. Ve 12. století, po spojení Chorvatska s uherským královstvím, získal ostrov na téměř dvě století samostatnost.

Od 1268 do 1357 byl Brač součástí Benátské republiky. Poté se zde střídala nadvláda Uherska, bosenského krále a Benátské republiky při zachování omezené autonomie ostrova. Benátky ostrov ovládaly více než 4 století do roku 1797. Během této doby se na ostrově usazovali uprchlíci z Bosny držené Osmanskou říší.

Po podrobení Benátek Napoleonem se Brač stal krátce administrativní součástí Francie. Roku 1807 ovládla ostrovy Brač a Korčula s pomocí ruského námořnictva Černá Hora. Vídeňský kongres v roce 1814 rozhodl o připojení Brače k Rakousku. Po rozpadu Rakousko-Uherska roku 1918 se stal ostrov součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Počet obyvatel počátkem 20. století dramaticky klesl v důsledku silné emigrace.

V roce 1941 okupovala ostrov Itálie. Po její kapitulaci roku 1943 obsadila ostrov v červnu 1944 německá vojska. Po osvobození byl ostrov součástí Jugoslávie až do získání nezávislosti Chorvatska roku 1991.

Hospodářství

Nejdůležitějším hospodářským odvětvím je turistický ruch. Významný je rovněž rybolov, zemědělství (vinná réva, olivy) a těžba mramoru.

Doprava

Spojení s pevninou zajišťují trajekty (linky Split—Supetar, Split—Bol a Makarska—Sumartin). V roce 1993 zahájilo provoz letiště Veško polje pro letadla do 100 cestujících, kam směřují charterové lety během letní sezóny. Většinu obcí na ostrově propojuje síť asfaltových silnic vybudovaných v 70. letech.

Zajímavosti

• Bračské muzeum ve Škripu.


• Dračí jeskyně (Zmajeva spilja) - reliéfy na stěnách, sloužila jako klášter, nachází se nad obcí Murvica.


• Kolač - skalní útvar nedaleko obce Nerežišća.


• Most Františka Josefa - most poblíž obce Ložišća.


• Pustinja Blaca - klášter.


• Zlatni rat - oblázková pláž.


• Téměř čtvrtinu ostrova pokrývají borové lesy, které jsou však na některých místech značně poničeny lesními požáry (v současnosti zejména jihozápadní část ostrova).

ZDROJ: Wikipedie - internetová encyklopedie

Novej vráček u Cresu

Těsně u pláže mysu Tarej na východním pobřeží ostrova Cresu,byl čerstě objevenej vrak římský obchodní lodi starý přes 2000 let. Jde o archeologickej objev mimořádný důležitosti, protože vrak je velmi zachovalej a rázem se z něj stal jeden z nejvýznamnějších objevů antického plavidla na Jadranu.
Jak je ale vlastně vůbec možný, že tahle loď dlouhá 15 metrů, která ležela v hloubce 2,5 metru pouhých pár desítek metrů od poměrně rušný oblázkový pláže, unikala tak dlouho pozornosti potápek i odborníků na podmořskou archeologii? Je to jednoduchý,vrak byl překrytej vrstvou písku na mořským dně a teprve nedávno mořské proudy odnesly písek a odkryly bok lodi. A senzační objev byl na světě.
Jak prozrazujou některý technický prvky typický pro římskou stavbu lodí, jedná se o římskou plachetnici z doby těsně před naším letopočtem. Loď asi najela na pobřežní mělčinu, posádka ji opustila a loď se později potopila. Je dost obtížný zjistit příčiny zkázy lodi, ale archeologové připomínaj, že v roce 49 před naším letopočtem se ve vodách u ostrova Krku odehrála velká námořní bitva v občanské válce mezi Caesarem a Pompeiem a není vyloučeno, že právě v této bitvě mohlo dojít i k potopení nyní objevenj lodi.
Nález tohoto antického plavidla je poměrně nová věc, takže se teprve čeká na podrobný archeologický průzkum, který jistě přinese podrobnosti o jeho zkáze. Vrak bude fotograficky i kartograficky zdokumentován a nakonec opět zasypán, aby se zabránilo jeho zničení zanicenejma potápkama nebo běžnou turistickou smečkou.
Jadran pokládaj podmořští archeologové spolu s Egejským mořem za jedno z nejbohatších světových lokalit vraků a pozůstatků antických plavidel. Je to naprosto logický – vždyť právě Jadran představoval hlavní plavební cestu z Říma jako centra impéria do jeho východních provincií.Jo a no fotce je Unija, tak se mějte a zdárek V:-)

Vánoce v Chorvatsku

V Chorvatsku, zemi, která je výrazně religioznější než naše a kde obyvatelé katolického vyznání tvoří víc než tři čtvrtiny obyvatelstva, představují Vánoce a s nimi spojené tradice, písně, zvyky, obyčeje i obřady mimořádně silný odkaz předků. Vánoce jsou tu svátky víry, lásky pokoje, lidské solidarity, ale především oslavy narození Krista. Vánoční tradice představují i významnou část lidového etnografického dědictví minulosti.
Vánoční svátky se slavily a slaví na celém území Chorvatska v podstatě stejně, ale v některých oblastech se poněkud liší v některých jednotlivostech nebo se k nim připojují i některé specifické lokální zvyky.
Vánoční období v Chorvatsku začíná v některých jeho krajích vlastně již v listopadu, a to na svátek sv. Kateřiny, tj. 25. listopadu a trvá více než měsíc. Na přelomu listopadu a prosince začíná i nový církevní rok. Vstup do tohoto nového církevního roku představuje advent, tj. období očekávání příchodu Ježíše Krista na zem a přípravy na něj. Chorvaté říkají adventu Došašće. V té době, přesněji o první adventní neděli se také zapaluje první svíčka na adventním věnci. Ten se v Chorvatsku splétá z větviček stálezelených rostlin, takže spletený věnec nemá začátek ani konec a symbolizuje tak Boha s jeho nekonečností. Každou další neděli se pak zapaluje další svíčka.
V době adventu se i v Chorvatsku, stejně jako u nás, konají každý den vše zvané roráty - v Chorvatsku se jim říká zornice nebo rorate. Jsou to ranní bohoslužby, na nichž ser zpívají zvláštní, starobylé, tzv. rorátní písně.
Nedílnou součástí předvánočního období jsou svátky: sv. Barbory (Sveta Barbara, 4. prosince), sv. Mikuláše (Sveti Nikola, 6. prosince) a sv. Lucie (Sveta Lucija, 13. prosince). Svatý Mikuláš i v Chorvatsku obdarovává děti jako u nás. Své dárky - sladkosti, ořechy, sušené ovoce jako fíky a jablka přináší hodným dětem v předvečer svého svátku, tj. 5. prosince, tedy stejně jako u nás, a je i stejně oblečen. Doprovází ho však jen tzv. Krampus, symbol ďábla - čerta, který vyplácí metlou zlobivé děti a dává jim pod polštář malou rákosku, aby jim připomněl potřebu nápravy.
V některých chorvatských krajích se drží druhá varianta mikulášské nadílky: sv. Mikuláš naděluje dětem neviděn dobroty v noci z 5. na 6. prosince, a to do připravených vysokých bot nebo papučí.
Podle lokálních tradic obdarovával děti buď svatý Mikuláš nebo někde sv. Lucie, vždy však v jenom místě jen jeden.
V době od svátku sv. Barbory, tedy od 4. prosince, nejpozději však do dne sv. Lucie, tedy 13. prosince, vysévají Chorvaté do připravených nádob obilí (božićno žito nebo božićna pšenica), nejčasněji pšenici, což je u náš zvyk spíše velikonoční. Vzcházející obili je symbolem života. Obilí se vysévá do misek, na talíře apod., a to do slabé vrstvy zeminy, kropí se a opečovává se. Obilí do Vánoc vzejde a je krásnou zelenou součástí vánoční výzdoby. Misky s obilím se dávají jednak na vánoční stůl, jednak pod stromeček k jesličkám. V některých krajích se tento zvyk se do něho zapichovaly hořící svíčky.
Po celý advent probíhaly v chorvatských domech a domácnostech přípravy na vlastní Vánoce. Od 17. století byly v chorvatských kostelech symbolem Ježíšova narození jesličky, původně jednoduché dřevěné, jen s výjevem v chlévě. Chorvaté jim říkají jaslice, ale v našem pojetí jsou to vlastně betlémy. Také jim někde v Chorvatsku říkají bethlem nebo bethelem. Do Chorvatska přišly jesličky - betlémy ze Sicílie a z Neapole v 17. století. Podle tradici postavil první jesličky - betlém sv. František z Assisi v roce 1223 - postavy byly v přirozené velikost. V Chorvatsku jsou první jesličky znázorněny v lunetě románské katedrály v Trogiru, v rámci její plastické výzdoby. Ta je dílem mistra Radovana z roku 1240. první chorvatské dochované jesličky se nacházejí v zahradní kapli františkánského kláštera na ostrůvku Košljun u ostrova Krku. Pocházejí ze 17. století. V domácnostech se jesličky v jednodušší podobě staly jedním ze symbolů Vánoc v době před necelými dvěma sty léty.
Výroba jesliček - betlémů dosáhla v Chorvatsku velkého rozšíření a mnohé betlémy, hlavně z 19. století a začátku 20. století, jsou dodnes krásnými ukázkami lidové umělecké tvorby. Jsou to stejně jako u nás rozsáhlé soubory s ústředním motivem výjevu v betlémském chlévě s jesličkami a Ježíškem s četnými postavami pastýřů, zbožných venkovanů, sv. Tří králů a ovcí.
Vánoční stromek, chorvatsky božićno drvce, je dnes nezbytnou součástí Vánoc v každé chorvatské rodině, strojí se však teprve od poloviny 19. století (ostatně ani u nás nemají vánoční stromky příliš dlouhou tradici). První stromky byly listnáče, teprve později ovládly pole jehličňany. Nejprve se stromky zdobily jen různým ovocem, sladkostmi, ořechy a oříšky, později k nimi přibyly papírové a jiné řetězy, skleněné a jiné ozdoby a spousta sladkostí.
Starým zvykem, který se už málo dodržuje, bylo těsně před Vánocemi přinášení slámy do domu. Tento úkol obstarával hospodář. Sláma se rozprostírala na zem do obytné místnosti, hlavně pod stůl, kde byla podávána stědrovečerní večeře, a kladla se i přímo na stůl, pod ubrus. Po večeří se všichni přítomní sesedli na slámu do robu místnosti, kde zůstávali až do odchodu na půlnoční mši. Někde dokonce i spali na slámě místo v postelích. Sláma symbolizovala narození Ježíška v Betlémě na slámě. A pro venkovské obyvatelstvo byla jakousi zárukou úrody v novém roce.
Jedním z vrcholů Vánoc zejména pro děti byl 24. prosinec, tedy Štědrý den, chorvatsky Badnjak nebo též Badnja noć, tedy dne a večer před Hodem Božím (25. prosinec). Ke Štědrému dni, resp. k Vánocům vůbec patřily vánoční písně a zpěvy, chorvatsky božićne pjesme, tedy naše koledy. V 19. století začaly jednotlivé kraje Chorvatska přebírat i vánoční písně svých sousedů, takže dnes tvoří jakousi mozaiku, v níž jsou zastoupeny písně z celé země.
Kdysi byl Štědrý den dnem půstu, hlavně od masa, a to až do večerních hodin (bezmasé pokrmy se však podávaly i k večeři). Jedly se kaše - pohanková, hrachová aj., pečený hrách, různé polévky, ovoce, ořechy. Dnes je podávána hlavně ryba - především treska nebo štika.
Badnjak byl dnem obdarovávání - sešla se celá rodina i s čeledí, pro každého byl připraven malý dárek. Dárkům se říkalo božićnica a bývalo to oblečení, jídlo, peníze pro čeleď aj. Děti dostávaly víc dárků, ale i ty byl dost skromné. V posledních desetiletích však je nadílka dětí i dospělých čím dál bohatší - ale to není jen případ Chorvatska. Dárky měly i mají své místo přímo pod nazdobeným stromečkem.
Štědrý dne byl vždy nejbohatší na nejrůznější zvyky a rituály, které však vesměs vymizely. Jako téměř jediný se dodržuje slavnostní obřad rozsvěcování vánočního stromku; světlo jeho svíček symbolizuje světlo, které na svět přinesl právě v tento den Ježíš. V souvislosti s tím se na několika místech dochoval jeden zajímavý zvyk: zapalovala se tři velká polena, která symbolizovala sv. Trojici. Když se rozhořela, zapalovaly se od něj všechny svíčky v době. Lidé věřili, že světlo a oheň z plen zajistí domu a jeho obyvatelů klid, požehnání a plnou ochranu.
Právě na Štědrý dne se nejvíc zpívaly vánoční písně - koledy, mezi nimiž patřily vždy k nejkrásnějším ukolébavky.
Za hlavní vánoční svátek se považoval Hod boží, chorvatsky Božić, tedy 25. prosince, oslava narození Ježíška, svátek klidu, pokoje a hojnosti. V některých krajích chodili lidé v tento den dokonce na tři mše (chorvatsky pastrica, zornica nebo též mala misa a vela misa). Mladí lidé si na každou z nich oblékali jiné, pokud možno slavnostní šaty. Od rána byly v domácnostech na stole mísy a košíčky s fíky, mandlemi, ořechy a oříšky a jablky; nechyběla ani láhev pálenky - rakije. Oběd byl velmi slavnostní a účastnila se to celá rodina, včetně čeledi. Všeho musilo být dost - vždyť Vánoce byly i svátky hojnosti. Hlavní chody se lišily podle oblasti - ve vnitrozemí to bývala pečená husa, kachna, pečená krkovice, pečené sele aj., na pobřeží hlavně ryby a plody moře. Vždy stály na stole míse s nezbytnou huspeninou a klobásami. V některých regionech byla zlatým hřebem sarma. Samozřejmě byla vždy a všude spousta sladkostí - makovníky, ořechovníky, bábovky, speciální vánoční pečivo, vánoční druhy chleba aj.
I dnes je v Chorvatsku Božić svátkem hojnosti, skladbou jídel a množstvím se od minulosti příliš neliší, jen je všechno ještě bohatší.
Typické pro Chorvatsko bylo božíhodové blahopřání. Nejdřív si přáli jen členové rodiny, resp. domácnosti, pak se přání rozšířilo na příbuzné a přátele, posléze na všechny místní obyvatele. Chodilo se přát na tzv. koledování (chorvatsky koledjanje), přičemž se zpívaly speciální písně; přání mívala ustálenou formu. Koledníci byli vesměs mladí lidé, říkalo se jim čestitari, tedy něco jako gratulanti. Při svém blahopřání dostávali drobné dárky.
Ale Božićem svátky nekončily. I celý následující týden byl bohatý na svátky, které se slavily hlavně na venkově. Tak 26. prosince, na sv. Štěpána (Sveti Stjepan), obcházeli mladí mužové vesnici a blahopřáli všem Štěpánům a Štěpánkám. Na sv. Jana (Sveti Ivan) se žehnalo víno a vynášela se sláma, která zdobila o hlavních svátcích místnosti. Pak se jimi obkládaly ovocné stromy, aby lépe rodily.
Na svátek Mláďátek (28. prosince), kterému Chorvaté říkají Nevina dječica nebo též Herdoševo, chodili v některých krajích mladíci s vrbovými proutky na "mrskut", ale ne na velké výprasky, jen pár mírných švihnutí. Někde se v ten den volí i "král".
Zatímco vlastní Vánoce byly a zůstaly svátky rodinnými, intimními, mají oslavy Nové roku jiných charakter. Slaví se v široké okruhu přátel a známých. Dnes nemá Nový rok vůbec charakter křesťanského svátku. Ani nikde na chorvatském venkově se nezachovaly žádné staré obyčeje spojené s oslavou Nového roku, žádné staré pozdravy a blahopřání. Nový rok vysloveně občanským svátkem, i s jeho nejnovější tradicí.
Vánoční svátky jsou zakončeny svátkem Tří králů (Tri kralja); katolická církev v ten den slaví Zjevení Páně, připomínající Kristův křest v řece Jordánu. Svátek Tří králů je spojen s příchodem tři mudrců z Východu do Betléma, aby se poklonili právě narozenému Ježíškovi v betlémském chlévě a položili mu k nohám své dary - zlato, kadidlo a myrhu.
Podle starého obyčeje obcházel ten den kněz se dvěma pomocníky všechna stavení ve vesnici a žehnal jejich obyvatelům. Ti jej očekávali ve slavnostním oblečení. Žehnal nejen lidem, ale i domu, zvířatům, sadu a polím. Rodina mu vyjádřila své díky dárky v naturáliích nebo penězi. Kromě toho chodili po vesnici tzv. zvjezdari; to byly trojice chlapců oblečených jako tři králové. Nosili s sebou svítící hvězdu symbolizující betlémskou hvězdu, která vedla tři mudrce z Východu do Betléma k Ježíškovým jeslím. Trojice zpívala koledy a jiné písně duchovního charakteru a přála lidem Boží požehnání. I tito chlapci bývali obdarováváni. a i tenhle zvyk se ještě v některých krajích udržel.Zejtra musím na pár dnů na Brač vyřídit pár byrokratickejch balkánskejch nesmyslů a tak užijeme něco z popsaných zvyků i na vlastní kůži.Ahojky Vašek
Zdrojem byl hrvatski informativni centar